* cítit se hrdý na vlastní skupinu; 

* cítit hostilitu vůči cizím skupinám.

Cílem výcvikových interkulturních programů je především 

(Harris, Moran, 1991):

* zvýšení senzitivity vůči jedincům, kteří jsou příslušníky jiné kultury,

popř. subkultury;

* rozvoj více kosmopoliticky orientovaných zaměstnanců, kteří nechá–

pou pouze teoreticky koncept cizí kultury, ale jsou schopni uplatnit

poznatky v interpersonálních vztazích s příslušníky odlišné kultury;

* zvýšení manažerské efektivnosti v mezinárodních organizacích, efek–

tivnosti v jednání, rozhodování apod.;

* snížení kulturního šoku;

* zlepšení interkulturní komunikace;

* získání komunikačního respektu (verbální a neverbální přenos pozi–

tivního pohledu);

* nezaujímání soudů a vyhýbání se moralizujícím a hodnotícím stano–

viskům;

* uvědomění si vlastních hodnotových orientací a vnímání a jejich vli–

vu na lidskou interakci;

* prohloubení empatie, flexibilnosti a tolerování odlišnosti.

Velmi často se interkulturní výcviky snaží jedince naučit, jak se zachovat

v určité typické kulturní situaci, jak předejít konfliktům a nedorozuměním,

a seznamují účastníky s historií cizí země, ale nedostávají se hlouběji k rovině

prožitkové. V publikaci se snažíme využít psychologické poznatky z oblasti

sociálněpsychologických výcviků, na jejichž metodice pracují psychologové

řadu let (např. Hermochová, 1989; Komárková, Slaměník, Výrost, 2001).

Interkulturní situací máme pak na mysli takovou interakci, kdy se do–

stáváme do kontaktu s příslušníkem cizí kultury. Interkulturní situace může

být různé povahy, můžeme např. jednat s cizincem, musíme zvládnout stu–

dium či práci v cizí zemi nebo musíme vyučovat děti či studenty z různých

kultur. Charakterem se může se jednat o situace zcela triviální (např. roz–

hovor s cizincem), ale i velmi složité (mezinárodní vyjednávání). Interkul–

turní kompetence jsou ve své podstatě sociálněpsychologické kompetence,

které jsou potřeba pro kontakt a efektivní spolupráci s příslušníky cizích

kultur (Morgensternová, Gillernová, 2004). 

143